Marcela
Mašínová
Marcela Mašínová proměnila Plzeň v město, kde divadlo vystupuje z kamenných scén do ulic i netradičních prostor. Všechno začalo před lety jednou jednoduchou otázkou: proč je historické centrum Plzně v létě tak tiché? Rozhodla se to změnit. Založila spolek PaNaMo a postupně vytvořila festivaly Divadelní léto pod plzeňským nebem, Můj život s… a Plzeňská verze imerze, které dnes patří k nejvýraznějším kulturním projektům současné Plzně.
Do Plzně Marcelu přivedla láska. Narodila se v Podkrkonoší a vystudovala obor geodézie a kartografie na ČVUT. Po krátkém období práce v oboru a v oblasti korporátního marketingu si ji přitáhlo divadlo. Začala pracovat jako produkční v Divadle v Celetné, v Divadle bratří Formanů a v Divadle Continuo. Po příchodu do Plzně působila jako produkční a později také jako ředitelka Festivalu českých filmů Finále Plzeň, spolupracovala s celou řadou zahraničních souborů v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo. Právě zkušenosti z významných kulturních akcí jí daly pevné základy pro budování vlastních festivalových projektů.
Společně s režisérem Vilémem Dubničkou založila Divadelní léto pod plzeňským nebem – jedinečný festival profesionálních inscenací vytvářených přímo pro historická zákoutí města. Nádvoří, proluky i náměstí se na několik týdnů proměňovaly v divadelní scény a Plzeň ožívala příběhy, hudbou i setkáváním lidí.
Za šestnáct let existence navštívilo festival více než sto tisíc diváků. Přesto se Marcela rozhodla festival uzavřít ve chvíli, kdy po covidové pandemii začala celá řada divadel využívat pro své produkce venkovní prostory. Místo opakování osvědčeného modelu se znovu pustila do hledání nových cest.
Výsledkem je Plzeňská verze imerze – festival, který přináší do Plzně jednu z nejprogresivnějších forem současného divadla. Diváci se v něm nestávají pouhými pozorovateli, ale součástí příběhu. Představení vznikají v neobvyklých prostorách, například v Loosových interiérech, nyní nově ve Výstavní síni 13 Západočeské galerie a nabízejí jedinečný kulturní zážitek.
Současně vede Marcela už čtrnáct let festival Můj život s…, který prostřednictvím divadla, filmu, hudby a diskusí otevírá aktuální společenská témata a propojuje publikum napříč generacemi.
Ředitelka festivalu musí být producentkou, organizátorkou, fundraiserkou, dramaturgyní, krizovou manažerkou i psycholožkou zároveň. Marcela všechny tyto role zvládá s nadhledem, klidem a mimořádnou vytrvalostí. Díky jejím projektům se kultura stala přirozenou součástí veřejného prostoru a Plzeň místem, kde divadlo zve lidi k setkávání, dialogu i novým zážitkům.
Zázrak stvoření
O Vaší cestě
• Jaká jste byla jako dítě? Co Vás nejvíce formovalo?
Byla jsem snivec, spoustu času jsem strávila seděním na stromě nebo ležením v trávě, zíráním na oblohu a zejména čtením. Kdykoliv jsme jeli na dovolenou nebo delší výlet, vlekla jsem rodiče do místní knihovny, abych zjistila, jestli mají jiné knížky než u nás. Četla jsem všechno – pohádky, příběhy vesnických kluků, Mayovky, Verneovky… nikdy mě moc nebrala „romantická literatura“, to asi vydrželo dosud.
• Kdo nebo co Vás přivedlo k oboru, kterému se dnes věnujete?
Maminka byla vynikající, především komediální amatérskou herečkou ochotnického spolku v naší vesnici. Bylo velmi logické, že jsem začala chodit do dramatického a tanečního kroužku, který vedla paní režisérka, scénografka, dramaturgyně a produkční v jedné osobě.
• Pamatujete si okamžik, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle chci vytvořit.“? Jaký byl?
Seděla jsem na náměstí Republiky u katedrály a přišívala knoflík ke kostýmu Szilárda Borárose (Cirkus Vitae – Divadlo Continuo) a říkala si – takové krásné náměstí tady mají a vůbec ho nevyužívají … a o rok později jsem se do Plzně stěhovala. Začala jsem pracovat na Finále a pro Mezinárodní festival Divadlo, dál jezdila na evropské divadelní festivaly a snila o tom, co vše by se v Plzni dalo udělat. Narodil se nám Jakub, Johana a Josefína a já pořád pracovala na festivalech…
• Co bylo tím prvním impulsem, který všechno odstartoval?
Kamarád Honza přivedl někdy v listopadu 2007 k nám do kuchyně Viléma Dubničku, kterého namotivoval pan Přeučil k tomu, aby v Plzni rozjel festival podobný Shakespearovským slavnostem. Já měla v té době již založené občanské sdružení PaNaMo, které se zabývalo zejména aktivitami pro rodiny (zakládajícími členy byl můj muž a kamarádka), Vilém byl členem souboru DJKT, takže měl kamarády herce a samozřejmě podporu pana Přeučila. Tak jsme si sedli ke stolu a řekli si, že to zkusíme!
O odvaze
• Váhala jste na začátku? Čeho jste se nejvíce bála?
Nepamatuji se, že bych se na začátku nějak významně bála. Jsem rychlá a věděla jsem, že chceme-li v létě opravdu hrát, musíme pracovat hooodně rychle. Na váhání ani strach tedy nebyl v podstatě žádný prostor. Doopravdy jsem se bála asi jen jednou, o několik let později, kdy se těsně před začátkem představení prohnala scénou bouře s přívalovým deštěm. Na elevaci zůstalo i přes veškeré pokyny k evakuaci sedět několik diváků, kteří se dožadovali představení. Jednoho z mála, které jsme za těch 16 let museli zrušit…
• Co bylo při vzniku projektu nebo na začátku Vaší cesty nejtěžší?
Plzeň byla v roce 2008 velmi konzervativním městem. Nejtěžší bylo přemluvit okolí, že něco podobného je opravdu možné a že nebudeme nijak konkurovat kamenným divadlům. Úřady musely poprvé vydat potřebná povolení soukromému subjektu… Ve veřejném prostoru se konaly pouze festivaly Divadlo a Struny na ulici, které byly pro diváky zadarmo. A my přišli s tím, že chceme prodávat vstupenky!
• Setkala jste se s pochybnostmi nebo nedůvěrou okolí? Jak jste na ně reagovala?
Samozřejmě. Ultimátní reakce bohužel neexistuje.
• Byla chvíle, kdy jste uvažovala o tom, že svůj projekt vzdáte? Co Vás přimělo pokračovat?
Divadelní léto se jako jeden z mála festivalů konalo i v průběhu covidové pandemie. Velmi těžké bylo reagovat na chaotická vládní opatření, která se neustále měnila. Ještě několik dní před začátkem festivalu jsme v podstatě nevěděli, jestli bude vůbec možné hrát a pro kolik diváků… všechno ale dobře dopadlo. Rozhodnutí skončit přišlo o něco později – covid donutil divadla přesunout část produkcí do veřejného prostoru a Divadelní léto pro mě i diváky přestávalo mít punc výjimečnosti.
O lidech
• Jak reagovala Vaše rodina a nejbližší okolí? Jak ovlivnila Vaše práce rodinný život?
Můj muž pracuje dlouhá léta v uměleckých dílnách Divadla ALFA, takže umí vytvářet opravdové zázraky. Od prvního ročníku pro DL a další projekty vyrábí scény. Bez jeho přispění a podpory si moji práci nedokážu vůbec představit. Rodinný život byl a je amplitudami projektů samozřejmě ovlivněn velmi – všechny tři děti a jejich kamarádi prošli letními divadelními brigádami. Můj syn Jakub vystudoval KALD DAMU a živí se jako herec, mladší dcera Josefína studuje Arts management.
• Kdo Vám na Vaší cestě nejvíce pomohl nebo Vás nejvíce podpořil?
Rodina. Díky kulturním projektům jsem navíc získala celou řadu opravdu dobrých přátel, lidí, kteří mají stejnou krevní skupinu a vím, že se na ně mohu kdykoliv obrátit. Jedním z takových lidí je pro mě i moje paní účetní, kamarádka, se kterou si mohu dovolit sdílet i ty nejtajnější obavy.
• Co je pro Vás nejdůležitější při budování týmu a výběru spolupracovníků?
Jsem intuitivní a demokratický leader. Pro spolupráci v týmu je podle mě důležitá osobní motivace každého člena, společný cíl a chuť něco společně vytvořit, společně trávit čas a ještě si to přitom alespoň trochu užít…
O tom, co jste vytvořila
• Co Vás na Vaší práci dodnes nejvíce těší?
Miluji okamžik těsně před začátkem představení, kdy diváci sedí usazeni na svých místech, nebo se, při imerzivních představeních, za okamžik vydají na první cestu. Automaticky dochází ke ztišení, soustředění, očekávání… to je víc, než závěrečný potlesk.
• Co považujete za největší přínos své práce pro Plzeň a její obyvatele?
Ráda objevuji nové věci a těší mě, když je mohu ukázat i ostatním. Baví mě přivést do Plzně vždy něco nového, obohatit obyvatele o zážitek, který by se do jejich životů, které se ubírají jinými směry, třeba nikdy nedostal.
• Na co jste ve své práci nejvíce pyšná?
Nejsem pyšná. Mám pocit, že se věci dějí tak, jak mají. Těší mě ale, že se nám v průběhu našich projektů podařilo motivovat k práci pro divadlo a svět umění mnoho mladých lidí. Z některých z nich se stali profesionální herci, produkční, osvětlovači. Myslím, že bylo důležité nechat mladé lidi nejen nakouknout do „divadelní kuchyně“, ale být její součástí…
O Vás
• Co jste díky své práci zjistila sama o sobě? Co Vás tato cesta naučila?
Mám velmi neklidnou vnitřní energii, velmi často dělám i při běžných činnostech několik věcí najednou. Nejsem typ zaměstnance, který chodí do práce od devíti do pěti. Ráda kombinuji pracovní činnosti, soustředění s aktivními společnými schůzkami. Jsem spíše projektový typ, nikdy nekončící stereotyp mě ubíjí. Kromě produkční práce pracuji současně jako terapeut. To je činnost, při níž jsem naprosto sama sebou, využívám svoji intuici a napojení. Produkční práce je naopak velmi logická, více mě drží při zemi. Obě mozkové hemisféry se tak vzájemně vyvažují.
• Myslíte si, že Vaši cestu nějak ovlivnilo to, že jste žena? Pokud ano, jak?
Nikdy jsem nechtěla stát na vedoucí pozici. Ráda bych byla ženou „diplomata“, která vždy stojí v pozadí, ale malinko ovlivňuje běh věcí… s tím, že jsem žena, to ale úplně nesouvisí, spíš se nerada prezentuji navenek. Jsem rozhodně obhájkyní lidských práv z hlediska genderové vyváženosti, myslím, že ženy to mají v dnešní společnosti pořád velmi těžké. Genderovou šikanou jsem si prošla už v průběhu studia na ČVUT a během profesního života se některé situace opakovaly jako na kopírce. Moje starší dcera Johanka teď začíná studovat Genderová studia, takže i ona je svým způsobem ovlivněna chodem rodiny…
• Je dnes Váš projekt takový, jaký jste si ho na začátku představovala?
Rozhodně ne! Netušila jsem, že se někdy vydám do světa imerzivního divadla. Úplně na začátku mě spíše přitahoval nový cirkus a svět kočovného divadla… Ráda ale nechám překvapit samu sebe. Kdo ví, který vítr přivane nový nápad? Jsem stále otevřená novým možnostem…
Pohled do budoucna
• Kam byste chtěla svůj projekt nebo svou práci posunout v dalších letech?
Moc se těším na další pokračování projektu imerzivního divadla. Na letošní podzim připravujeme představení Mezi vrstvami, které budeme uvádět ve Výstavní síni „13“ Západočeské galerie a snad mohu prozradit i plán na rok 2027 – Pozdní návštěva se bude odehrávat na Ústředním hřbitově. Festival Můj život s… už žije vlastním životem – letošní téma TĚLO je velmi důležité zejména pro mladé lidi a aktuálních témat do budoucnosti je stále dost… co dalšího přijde, čerti vědí…
• Jakou radu byste dala ženě nebo muži, kteří dnes stojí na začátku své vlastní cesty?
Nechte se inspirovat lidmi, kteří už mají něco za sebou. Ptejte se jich, ale nenechte se jejich způsobem práce svazovat. Každý člověk je originál a je třeba si najít vlastní cestu. Jak by vznikly vynálezy, kdyby všichni jen kopírovali?
Dokončete prosím věty:
• Největší odvahu potřebuji při setkání s hloupostí a omezeností.
• Největší radost mi udělalo, když naše projekty přinášejí radost dalším lidem.
• Nejtěžší je pro mě přijmout bezmoc, nekomfortní situace, které nedokážu nijak ovlivnit.
• To nejcennější, co jsem vytvořila, nesouvisí s prací, ale s rodinou, mám tři úžasné děti a jsem moc ráda v jejich společnosti.
• Kdybych mohla něco říct sama sobě ve dvaceti letech, řekla bych: Těš se na tu jízdu!
• Jsem (S)tvořitelka, protože mám spoustu nápadů a umím propojit správné lidi pro jejich realizaci.
A nakonec…
• Existuje fotografie, předmět nebo místo, které pro Vás symbolizují začátek Vaší cesty?
Můj nejoblíbenější strom – borovice. Představuje symbol věčného života, je zdrojem síly a pocitu harmonie. Přináší štěstí, povzbuzuje pozitivní příjímání okolí, posiluje duševní rovnováhu. Pomáhá při dýchacích obtížích všeho druhu – tedy i proti strachu.