O Vaší cestě

• Jaká jste byla jako dítě? Co Vás nejvíce formovalo? 
Jako dítě jsem byla spíše klidná a přemýšlivá. Změnu jsem pocítila až v 15 letech, kdy jsem nastoupila na internát do Brna a mnohem více jsem se osamostatnila, začala se projevovat a postupně si šla za svým cílem.

• Kdo nebo co Vás přivedlo k oboru, kterému se dnes věnujete?
K oboru mě přivedlo divadlo, které mě dalo příležitost v muzikálu, kde bylo nutné stepovat. Tak jsem absolvovala pár hodin stepu a úplně mně to vzalo. Jela jsem pak do Polska do Varšavy na workshopy, kde jsem se seznámila s Jiřinou Nowakowskou, která mě přivedla na myšlenku začít vyučovat step v Plzni. A pak už to šlo samo.

• Pamatujete si okamžik, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle chci vytvořit.“? Jaký byl?
Pamatuji se, kdy jsem se rozhodla založit stepařskou školu. Bylo to při mém angažmá v divadle, kde jsem se necítila plně využitá.

• Co bylo tím prvním impulsem, který všechno odstartoval?
Chci v Plzni více stepovat a není moc možností. Co kdybych to vzala z druhého konce a nabídla to těm, kdo mají zájem a společně bychom potom tvořili akce a zdokonalovali se na lekcích.

O odvaze

• Váhala jste na začátku? Čeho jste se nejvíce bála?
Váhala jsem z důvodu uživení rodiny. Máme 3 děti a ty byly moc malé, tak jsem se bála, že nebudeme mít dost financí. Neměli, ale zvládli jsme to.

• Co bylo při vzniku projektu nebo na začátku Vaší cesty nejtěžší?
Udělat právě tento krok. Platit vyšší nájem než si vydělat. Vydržet a dělat všechno proto, aby se to obrátilo.

• Setkala jste se s pochybnostmi nebo nedůvěrou okolí? Jak jste na ně reagovala?
Ano, samozřejmě. Slyšela jsem věty: Ty si myslíš, že ti někdo přijde? Vždyť to nebude nikoho zajímat. Nemůžeš mít tolik studentů a aktivních stepařů v Plzni. Pokud jich budeš mít do 50, tak budeš ráda. To mě právě absurdně nakoplo. Rozhodla jsem se, že jim to dokážu, že to jde!

• Byla chvíle, kdy jste uvažovala o tom, že svůj projekt vzdáte? Co Vás přimělo pokračovat?
Ano, když nám před dvěma lety zrušili v Depu nájem studia a my jsme hledali nové prostory. Nebyly. Už jsem byla skeptická a mnohdy naštvaná, že jak je možné, když v našem studiu stepuje 200 stepařů, že nikdo nepomůže. Ale šla jsem každý den po pronájmech, majitelích objektů, známých, kamarádech, doporučeních a nakonec tzv. za minutu 12 jsem prostory objevila. 

O lidech

• Jak reagovala Vaše rodina a nejbližší okolí? Jak ovlivnila Vaše práce rodinný život?
Fandili mi a podporovali. Nejvíce manžel, který musel pomáhat v koordinaci běžných dní. Školka, práce, kroužky apod. Moje práce mi zabere spoustu času a zároveň jsem nechtěla přijít o chvíle s mými třemi syny. Tak jsem dala na step všechny a ponořila je se mnou do této práce. I manžel se spoustou věcí ohledně projektů i studia pomáhá, takže to náš rodinný život dalo více dohromady a doteď řešíme věci spolu.

• Kdo Vám na Vaší cestě nejvíce pomohl nebo Vás nejvíce podpořil?
Právě nejbližší rodina. Manžel, moje maminka a kluci.

• Co je pro Vás nejdůležitější při budování týmu a výběru spolupracovníků?
Spousta aspektů. V první řadě jsou to všechno lidé, kteří prošli studiem už několik let a jsou s ním úzce spjatí. Znám je a můžu jim věřit. Jsou výborní v tomto oboru a dá se na ně spolehnout. Výjimečně přizvu někoho na doporučení.

O tom, co jste vytvořila

• Co Vás na Vaší práci dodnes nejvíce těší?
Těší mě přinášet radost lidem. Upřímně přistupovat ke každému jednotlivci, věnovat se všem s plným nasazením! Mám ráda práci s lidmi, pohyb, a když vidím odezvu, tak je to ta největší odměna v mé práci.

• Co považujete za největší přínos své práce pro Plzeň a její obyvatele?
Že ti, koho můj obor oslovil, mají možnost po škole, po práci sednout na tramvaj a dojít si na kroužek stepu i několikrát týdně. Vyberou si, co chtějí a mohou se zdokonalovat, bavit a scházet ve svém volném čase. A taky při pořádání akcí, např. vystoupení celého studia v Divadle ALFA každý rok, kde musíme program předvádět třikrát, jak je o to zájem. Nebo právě festival, dny, kdy mají všichni v Plzni možnost bavit se stepem na ulicích, v divadle atd.

• Co by podle Vás ve městě chybělo, kdyby Váš projekt nikdy nevznikl?
Pokud by s tím nepřišel někdo jiný, tak skupina vynikajících lidí, kteří milují step, kolektiv, který step spojuje. A nejen, že spolu tančí, vystupují, baví se, smějí, učí se něčemu novému, ale také nachází své nové kamarády, vznikají zde nové vztahy. Chyběla by rozvětvená stepařská rodina s vzájemným setkáváním třeba právě na projektu, kterým je Plzeňský festival stepu. Tady mají totiž všichni naši stepaři možnost poznat ostatní studia z republiky a ze světa. Projekt pomáhá k dalšímu nabití energie, předává zkušenosti a stepaři si mezi sebou sdělí všechno naživo. To naživo a nejen online je v současné době asi to nejcennější. 

• Na co jste ve své práci nejvíce pyšná?
Na to, že jsem schopná předávat svoje dovednosti druhým. Že jsem si našla cestu k tomu, co je mně blízké, co mě těší a můžu to posílat dál. Mnozí tak získají tzv. odrazový můstek k další kariéře a hlavně zjistí, že když energii s upřímností a pílí spojí, tak vznikne něco krásného.
Na to, že jsem se nikdy nevzdala a nevzdám, i když těch nástrah na cestě je plno. 
Na to, že jsem využila možnost vytvořit mnoho projektů, které lidi spojují a těší.  Největší z nich je právě každoroční Plzeňský festival stepu.

O Vás

• Co jste díky své práci zjistila sama o sobě? Co Vás tato cesta naučila?
Že když něco člověk chce ze všech sil, s plným nasazením, odhodláním a je o tom schopný přesvědčit ty druhé, tak to má smysl. Život tím má větší smysl. 

• Myslíte si, že Vaši cestu nějak ovlivnilo to, že jste žena? Pokud ano, jak?
Nemyslím si to.

• Je dnes Váš projekt takový, jaký jste si ho na začátku představovala?
Je určitě ještě mnohem lepší, větší a krásnější než v mých prvotních představách.

Pohled do budoucna

• Kam byste chtěla svůj projekt nebo svou práci posunout v dalších letech?
Kam to půjde. Pořád je možnost vylepšovat již vytvořené a tvořit nové. Co? To napoví čas a intuice, které si vážím a snažím se ji poslouchat. Konkrétně teď nevím, jelikož projektů v letošním roce již bylo tolik, že do dalšího roku si dávám předsevzetí vydržet.

• Jakou radu byste dala ženě nebo muži, kteří dnes stojí na začátku své vlastní cesty?
Jdi si za tím, co cítíš, co opravdu chceš. Nevzdávej to! Pokud to však opravdu, opravdu nejde, tak se zastav a třeba se objeví něco jiného, co jsi neviděl, co jsi v zápalu chtíče o něco konkrétního přehlédl. I toto je možné. Takže být pořád ve střehu, vnímat současnost a snažit se tím, co ti bylo dáno obohacovat druhé. Pokud je to ono, tak to poznáš a vrátí se ti to. To už nepřehlédneš.

Dokončete prosím věty:

• Největší odvahu jsem potřebovala, když jsem nasedala na vlak v Kyjově a odjížděla do Plzně s pocitem, že tam budu úplně sama a možná napořád.
• Největší radost mi udělalo, když se mi narodily děti.
• Nejtěžší bylo přijmout, že musím odejít z divadla, ze dne na den, kde jsem 16 let hrála.
• To nejcennější, co jsem vytvořila, není jen moje zásluha, ale všech, kdo jsou se mnou.
• Kdybych mohla něco říct sama sobě ve dvaceti letech, řekla bych: Užívej si, pracuj, tvoř a netrap se maličkostmi.
• Jsem (S)tvořitelka, protože bez tvoření stále něčeho nového bych nežila.

A nakonec…

• Existuje fotografie, předmět nebo místo, které pro Vás symbolizují začátek Vaší cesty?
Nic tak konkrétního nemám. Nebo právě teď si nemůžu nic vybavit.