Jana
Poncarová
Jana Poncarová dává zapomenutým ženským osudům nový život. Za každou její knihou stojí měsíce hledání v archivech, studia dobových materiálů i rozhovorů s pamětníky. Příběhy, které mohly navždy zmizet, vrací do naší společné paměti a připomíná, že velké dějiny netvoří jen slavná jména, ale také obyčejní lidé, a především ženy, na které se často zapomíná.
Jana je spisovatelka, novinářka a publicistka. Vystudovala žurnalistiku a řadu let pracovala jako novinářka a copywriterka. Právě novinářská zkušenost ji naučila pečlivě naslouchat, ověřovat fakta a hledat příběhy tam, kde je ostatní často přehlédnou. Každá její kniha vzniká z poctivé rešeršní práce, studia archivů i osobních setkání s pamětníky.
Debutovala románem Podbrdské ženy, který si rychle získal čtenáře. Následovaly romány Eugenie, oceněná Cenou čtenářů Česká kniha 2020, Alžběta a Nina, Cyklistka, Herečka, Nultá hodina, Dvojí život, Anna R. a další knihy inspirované skutečnými událostmi. Její tvorba propojuje literaturu s historií a otevírá témata, která zůstávala dlouho na okraji zájmu. V říjnu 2026 vychází nový román Neviditelné minuty, který vypráví příběh dvou žen z různých časů. Současná spisovatelka se stěhuje do Domažlic, kde potkává Boženu Němcovou. A klade si otázku, co se od té doby pro tvůrčí ženy změnilo?
Vedle románů vytvořila také literárně-dokumentární knihy Děvčata první republiky, Vlastní pokoje a Ženy slova, v nichž připomíná inspirativní ženy napříč generacemi. Je též spoluautorkou Deníku Věrky Kohnové, autentického příběhu plzeňské židovské dívky zavražděné během holokaustu. Zároveň iniciovala vznik pamětní desky rodiny Kohnových v Plzni a ukázala, že literatura může být nejen uměním, ale také způsobem, jak pečovat o historickou paměť města.
K Plzni ji poutá také hluboký vztah k její historii. Ve svém románu Eugenie zachytila skutečný osud plzeňské hoteliérky, jejíž život poznamenala okupace, válka, bombardování Plzně i osvobození města americkou armádou. Není proto náhodou, že Jana patří k velkým příznivkyním Slavností svobody, které každoročně připomínají hodnoty svobody, odvahy a lidské statečnosti.
Vedle vlastní tvorby vede kurzy tvůrčího psaní, beseduje se čtenáři a vytváří podcast Autoři na cestě, v němž přibližuje zákulisí literární tvorby. Svými knihami i osobním nasazením inspiruje další autory, aby hledali příběhy, které stojí za vyprávění.
Díky Janě Poncarové nezůstávají zapomenuté ženské osudy uzavřené v archivech. Stávají se součástí naší společné paměti a připomínají, že i zdánlivě obyčejné ženy mohou svými životy ovlivnit dějiny.
Zázrak stvoření
O Vaší cestě
• Jaká jste byla jako dítě? Co Vás nejvíce formovalo?
Žili jsme na vsi, hodně času jsme s bráchou trávili na zahradě. O prázdninách jsme nikam nejezdili. Vzpomínám si, že jsem se často cítila osamělá a samotu jsem vyplňovala fantazií, sněním. Hodně jsem četla, vymýšlela si příběhy, později je i zapisovala.
• Kdo nebo co Vás přivedlo k oboru, kterému se dnes věnujete?
Skutečně nevím, kdy a kde se ve mně vzala touha psát. Co si pamatuju, vytvářela jsem knížky, malovala do nich obrázky, vymýšlela své vlastní časopisy. Toužila jsem po mentorce nebo mentorovi, ale neměla jsem nikoho, kdo by mě vedl. Cestu jsem si musela vyšlapat sama.
• Pamatujete si okamžik, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle chci vytvořit.“? Jaký byl?
Přesně si vzpomínám, kdy jsem si řekla, že si konečně sednu a začnu psát svůj první román. Neprožívala jsem tehdy šťastné období, hodně věcí v mé rodině bylo komplikovaných. Měla jsem pocit, že nežiju takový život, jaký bych si přála. Tolik jsem toužila napsat román a pořád plnila přání a představy jiných. To rozhodnutí bylo jedno z nejlepších v mém životě.
O odvaze
• Váhala jste na začátku? Čeho jste se nejvíce bála?
Nejvíc ze všeho jsem se bála, že knihu nikdy nedopíšu. Že skončím u první věty, u první kapitoly. Že tím zklamu sama sebe.
• Co bylo při vzniku projektu nebo na začátku Vaší cesty nejtěžší?
Vydržet. Nevzdat se. Psát každý den. Někdy jsem brečela. Dost často jsem pochybovala, jestli má mé psaní vůbec smysl.
• Setkala jste se s pochybnostmi nebo nedůvěrou okolí? Jak jste na ně reagovala?
Když jsem psala první román, nemluvila jsem o tom. Až když jsem se blížila k závěru, sem tam jsem se zmínila. Nejtěžší pro mě bylo obhájit si svůj „vlastní pokoj“, tedy čas a prostor na tvorbu. Nezlepšilo se to ani s dalšími knihami. Neustále jsem měla pocit, že se musím obhajovat.
• Byla chvíle, kdy jste uvažovala o tom, že svůj projekt vzdáte? Co Vás přimělo pokračovat?
Ne. I přes všechny překážky a pochybnosti jsem věděla, že budu pokračovat, ať už to dopadne jakkoli. Mám bytostnou potřebu psát. A když nepíšu, chybí mi to.
O lidech
• Kdo Vám na Vaší cestě nejvíce pomohl nebo Vás nejvíce podpořil?
Největší podporu jsem vždycky cítila od svých blízkých kamarádek, které samy také píšou. A nyní mám velkou podporu a oporu ve svém manželovi.
O tom, co jste vytvořila
• Co Vás na Vaší práci dodnes nejvíce těší?
Samotný proces psaní.
• Co považujete za největší přínos své práce pro Plzeň a její obyvatele?
Snad oživení příběhů. Zejména hoteliérky Eugenie a hotelu Continental, respektive Věry Kohnové a její rodiny.
• Na co jste ve své práci nejvíce pyšná?
To také nevím.
O Vás
• Co jste díky své práci zjistila sama o sobě? Co Vás tato cesta naučila?
Naučila jsem se trpělivosti. Psaní románu je dlouhý proces, trvá to měsíce nebo spíš roky, než v ruce držíte hotovou knihu.
• Myslíte si, že Vaši cestu nějak ovlivnilo to, že jste žena? Pokud ano, jak?
Sama sebe jsem v mládí blokovala tím, že jsem si myslela, že ženy nepíšou dobré knihy. V literatuře jsme se učili hlavně o spisovatelích. Pitomost. Ženy psaly a píšou skvělé knihy. Jen se o nich tolik nemluvilo.
• Je dnes Váš projekt takový, jaký jste si ho na začátku představovala?
Předčil mé představy. Letos vychází můj desátý román a můžu být spisovatelkou na plný úvazek. O tom jsem tajně snila a ten sen mi připadal nedosažitelný.
Pohled do budoucna
• Kam byste chtěla svůj projekt nebo svou práci posunout v dalších letech?
Ráda bych se jednoho dne dočkala zahraničního překladu. To je můj velký a zatím nesplněný sen.
• Jakou radu byste dala ženě nebo muži, kteří dnes stojí na začátku své vlastní cesty?
Vydržte. Věnujte svému nápadu, touze, snu energii a čas.
Dokončete prosím věty:
• Největší odvahu jsem potřebovala, když jsem pochybovala sama o sobě.
• Největší radost mi udělalo, když mi vyšla moje první kniha.
• Nejtěžší bylo přijmout, že některým svým nejbližším se nezavděčím.
• To nejcennější, co jsem vytvořila, není kniha, ale můj syn Patrik
• Kdybych mohla něco říct sama sobě ve dvaceti letech, řekla bych piš. Piš hned a na nic nečekej.
• Jsem (S)tvořitelka, protože tvořím knihy.
A nakonec…
• Existuje fotografie, předmět nebo místo, které pro Vás symbolizují začátek Vaší cesty?
Místo? Sagrada Familia v Barceloně. Seděla jsem v parčíku před katedrálou, pila kafe a rozhodla se, že tu knihu napíšu.