O Vaší cestě

• Jaká jste byla jako dítě? Co Vás nejvíce formovalo?
Z mého pohledu úplně jiná než teď.:) Extrovertní, odvážná, vždy středem pozornosti, trochu generál, který všechno a všechny organizoval. Řekla bych, že nejvíce mě formovaly babičky a léta strávená ve folklórním souboru. Babičky byly každá úplně jiná, jedna typická vesnická babička se spoustou vnoučat, kterým vyvařovala ta nejúžasnější jídla, druhá více městská, pro kterou byla její práce vším. Myslím, že dodnes čerpám z obou, jedno měly společné, obě byly velmi silné osobnosti a vždy jsem z nich měla pocit, že ve mě věří.

• Kdo nebo co Vás přivedlo k oboru, kterému se dnes věnujete?
Ke kultuře mě rodiče vedli odmalička, vlastně jsem nikdy ani jako dítě nechodila na divadlo pro děti, rovnou mě prostě vodili na představení pro dospělé – opery, činohry, vše. Pamatuji si, že i když jsme jeli někam na víkend či dovolenou do jiného města, maminka vždy našla nějaké kulturní zážitky (kino, divadlo, výstavy) a chodili jsme. Z divadla byla i moje první láska a tak to bylo zpečetěné.:) Divadlo jsem si zamilovala už jako dítě, i proto asi mé kroky po gymnáziu mířili na Divadelní akademii. K filmu mě ale přivedl primárně festival Finále, první návštěva projekcí, navíc tehdy na recepci dělal maminčin kolega z Fakultní nemocnice, který si mě další rok vzal právě na festivalovou recepci. Byla jsem prostě strašně rychle do tohohle světa lapena.

• Pamatujete si okamžik, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle chci vytvořit.“? Jaký byl?
Jak píšu výše, stačila ta první návštěva festivalu v kině Elektra a druhý rok při brigádě na festivalové recepci už jsem měla v hlavě úplně jasno.

• Co bylo tím prvním impulsem, který všechno odstartoval?
To, že jsem se při Finále hned úplně přirozeně cítila jako ryba ve vodě, sem patřím, to mě baví.

O odvaze

• Váhala jste na začátku? Čeho jste se nejvíce bála?
Myslíte na začátku, když jsem festival začala dělat pod hlavičkou své vlastní firmy? Asi jsem ani moc neváhala, na to nebyl čas. Věděla jsem, že buď to zkusím a nebo je možné, že s festivalem jednou provždy skončím a to jsem nechtěla. Samozřejmě jsem se bála, zda to vše organizačně utáhneme, mít svojí firmu, sehnat všechny peníze a naplnit očekávání, navíc pracujeme s velkými veřejnými prostředky a jsme tak pod obřím drobnohledem a kontrolou… Ale věděla jsem, že v podobě svého manžela mám toho nejlepšího parťáka. Kdyby nebyl po mém bohu, určitě bych do toho nešla.

• Co bylo při vzniku projektu nebo na začátku Vaší cesty nejtěžší?
Získat důverů lidí, partnerů a ustát to období, kdy na tom projektu nevyděláte třeba vůbec nic.

• Setkala jste se s pochybnostmi nebo nedůvěrou okolí? Jak jste na ně reagovala?
Mnohokrát!!! Víte, když mi tenkrát tehdejší ředitel Finále Ivan Jáchim řekl, ať si založím vlastní firmu a přihlásím se do grantového řízení, nejsem si jistá, zda si skutečně myslel, že to zvládnu.:) Ale věřila jsem, že máme vizi a spoustu energie a že se ta nedůvěra zlomí a ono to postupně přicházelo a to nám dávalo odvahu jít dál. Dnes si užívám a směju se tomu, když konkrétní lidi, kteří nám na začátku třeba řekli, že ten festival by se klidně mohl zrušit, přiznávají, jak se mýlili a vyjadřují nám obrovskou podporu.

• Byla chvíle, kdy jste uvažovala o tom, že svůj projekt vzdáte? Co Vás přimělo pokračovat?
Každý rok tyhle chvíle přichází. A věčná otázka – děláme to dost dobře? A poté přijde festival a pozitivní reakce od veřejnosti i filmových profesionálů a to nám vlije novou krev do žil.

O lidech

• Jak reagovala Vaše rodina a nejbližší okolí? Jak ovlivnila Vaše práce rodinný život?
Velkou podporou. Vzhledem k tomu, že můj manžel je můj nejlbližší spolupracovník, práce ovlivňuje náš život velmi, vlastně se rozdíly mezi prací a osobním životem dost stírají, ale nás to takhle baví.

• Kdo Vám na Vaší cestě nejvíce pomohl nebo Vás nejvíce podpořil?
Maminka.

• Co je pro Vás nejdůležitější při budování týmu a výběru spolupracovníků?
Tohle je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí a vždy říkám, že jedna z výhod podnikání, můžete si vybrat lidi, kterými se obklopujete. Takže můžu samozřejmě jmenovat takové ty obecné věci, jako že jsem ráda, že do týmu proniká čím dál víc mladých lidí, ale vlastně nejdůležitější je cítit ze všech tu samou energii, co máme my. U tohoto dám hodně na pocity a už se nám párkrát stalo, že někdo velmi rychle z týmu odpadl, protože do té party prostě nezapadl. Takže můžeme být každý svým způsobem jiný a vlastně se svými znalostmi a schopnostmi doplňovat, ale musí z nás všech vyzařovat podobná energie.

O tom, co jste vytvořila

• Co Vás na Vaší práci dodnes nejvíce těší?
Se dvěma dětmi můžu říc, že nejvíce mě těší, když mám alespoň chvilku, kdy tu práci můžu dělat v klidu a nikdo po mě neskáče nebo se neustále něčeho nedožaduje.:) Ta práce jako taková mě ale i po těch letech pořád opravdu baví. 

• Co považujete za největší přínos své práce pro Plzeň a její obyvatele?
Myslím, že to, že děláme projekt, který není provinční a dalece překračuje hranice regionu, že se na týden Plzeň stává středobodem českého filmu. Moc bych si přála, aby podobných projektů bylo v Plzni víc!

• Co by podle Vás ve městě chybělo, kdyby Váš projekt nikdy nevznikl?
Viz výše. A také prostor, kde se mohou lidé potkávat mezi sebou, diskutovat s filmovými tvůrci a užívat si jedinečného zážitku a atmosféry – sdílet tohle všechno. Čím dál víc se nám potvrzuje, že lidé ty sdílené zážitky opravdu potřebují a vyhledávají je.

• Na co jste ve své práci nejvíce pyšná?
Na to, kam se nám (snad) podařilo festival posunout. Že je opět více otevřen mladým lidem a tvůrcům, kteří ho berou jako velmi podstatnou a užitečnou událost. Ale je toho před námi ještě mnoho.:)

O Vás

• Co jste díky své práci zjistila sama o sobě? Co Vás tato cesta naučila?
Že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Že první zdání mnohdy klame. Že není zbytečné dělat věci srdcem.

• Myslíte si, že Vaši cestu nějak ovlivnilo to, že jste žena? Pokud ano, jak?
Upřímně, nikdy jsem ten rozdíl moc nepociťovala. Za celou dobu, co festival děláme, se mi stalo jen párkrát, že jsem cítila, že mě nějaký muž nerespektuje, jako kdybych byla chlap. Pravda, týkalo se to vždycky muže, který by mohl věkem být můj táta. Ale já si z toho moc nedělám a vlastně mně tyhle osoby přijdou směšné. Ale samozřejmě moji cestu ovlivnilo mateřství – tohle je moje téma a mohla bych o něm mluvit dlouho.:)

• Je dnes Váš projekt takový, jaký jste si ho na začátku představovala?
Skoro.:)

Pohled do budoucna

• Kam byste chtěla svůj projekt nebo svou práci posunout v dalších letech?
Finále ještě samozřejmě plánujeme dále vylepšovat, nicméně k tomu se samozřejmě vážou adekvátní finanční podmínky. No a velký sen je mít v Plzni klasické artové kino! Možná občas zabrousit i do jiných oborů, uvidíme…

• Jakou radu byste dala ženě nebo muži, kteří dnes stojí na začátku své vlastní cesty?
Aby se obklopila/obklopil spolehlivými lidmi, kteří budou umět dát i upřímnou zpětnou vazbu. Aby se nenechala/nenechal odradit prvotními neúspěchy. A hlavně, aby věřila/věřil své vizi a šla/šel si za ní s vášní.

Dokončete prosím věty:

• Největší odvahu jsem potřebovala, když jsem si založila vlastní firmu a cca ve 28 letech se rozhodla bojovat o organizaci festivalu Finále.
• Největší radost mi udělalo, když jsme už 3x dokázali vyhrát výběrové řízení na organizaci festivalu, i když to vždy nebylo bezbolestné.
• Nejtěžší bylo přijmout, že některé věci jdou posouvat mnohem pomaleji, než bych chtěla.
• To nejcennější, co jsem vytvořila, není festival, ale moji dva synové.
• Kdybych mohla něco říct sama sobě ve dvaceti letech, řekla bych: Neboj, všechno děláš dobře, jdi dál za svými sny a zkus si uchovat stále v sobě ten mladistvý elán.
• Jsem (S)tvořitelka, protože zvořím kulturu, zážitky, domov, atmosféru…

A nakonec…

• Existuje fotografie, předmět nebo místo, které pro Vás symbolizují začátek Vaší cesty?
Kino Elektra