Eva
Gažáková
Eva Gažáková vytváří prostor, ve kterém vyrůstají nové generace akčních umělců a pedagogů. Její dílo nemá podobu jedné scény ani jednoho festivalu. Tím nejcennějším, co pomáhá rozvíjet, jsou lidé. Divadlo je pro ni cestou k člověku.
Divadlo ji provází celý profesní život. Jako pedagožka Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni se dlouhodobě věnuje dramatické výchově, divadlu ve vzdělávání a přípravě budoucích učitelů. Společně se svými kolegy významně přispěla k rozvoji oboru dramatické výchovy v Plzni a za dobu svého působení ovlivnila stovky studentů, kteří dnes působí ve školách, kulturních organizacích, divadlech i volnočasových institucích.
Ve své práci propojuje umění, vzdělávání a osobnostní rozvoj. Věří, že divadlo není jen představení na jevišti, ale především způsob, jak učit děti i dospělé spolupracovat, naslouchat si, přemýšlet, tvořit a nacházet odvahu vyjádřit vlastní názor. Těmto principům se věnuje nejen při výuce na univerzitě a prostřednictvím odborných publikací či metodických materiálů, ale také jako koordinátorka projektu Na Hranici, který prostřednictvím regionálních přehlídek amatérského divadla podporuje dětské, studentské i dospělé divadelní soubory v Plzeňském a Karlovarském kraji.
Před čtvrt stoletím stála Eva u zrodu Moving Station. Spolu s týmem přispěla k proměně chátrající budovy bývalého nádraží v jedno z nejmodernějších center pro kulturu a vzdělávání v ČR. Dnes Eva působí jako předsedkyně správní rady organizace Johan, která Moving Station spravuje.
Její práce často zůstává v pozadí. Neodehrává se pod světly reflektorů, ale ve třídách, zkušebnách, na divadelních přehlídkách a tvůrčích dílnách. Právě tam vznikají první zkušenosti, které později ovlivňují práci učitelů, vedoucích souborů i kulturních organizátorů. Její stopa se nepočítá podle počtu inscenací, ale podle lidí, které inspirovala a kterým pomohla najít vlastní cestu.
Díky Evě Gažákové nevznikají jen nová divadelní představení. Vyrůstají lidé, kteří prostřednictvím umění rozvíjejí druhé, posilují komunitní život a spoluutvářejí otevřenější, tvořivější a citlivější společnost.
Zázrak stvoření
O Vaší cestě
• Jaká jste byla jako dítě? Co Vás nejvíce formovalo?
Jako dítě jsem byla dost šťastná, svobodná a svéhlavá. Zákazům jsem rozuměla pouze jako signálům k utajení. Nejvíc mě určitě formovala rodina, chytří a otevření rodiče, sestra.
• Kdo nebo co Vás přivedlo k oboru, kterému se dnes věnujete?
Maminka měla kamarádku Alenu Dvořákovou (zvanou Strejda Dvořka), která dělala velmi dobré amatérské divadlo. Tak nás se sestrou šoupla k ní do dramaťáku.
• Pamatujete si okamžik, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle chci vytvořit.“? Jaký byl?
Já si nikdy nic takového neříkám. Tvorba je pro mne spíše spontánní a kooperativní proces.
• Co bylo tím prvním impulsem, který všechno odstartoval?
K divadlu a dramatické výchově jsem se poprvé dostala jako šestiletá v souboru vedeném Alenou Dvořákovou. K výuce na fakultě a organizaci přehlídek mě později přivedl Roman Černík. Znala jsem ho přes divadlo a pak ho potkala i jako učitele na pedagogické fakultě. Hodně nás, studenty dramatické výchovy, zapojoval do svých projektů a nápadů.
O odvaze
• Váhala jste na začátku? Čeho jste se nejvíce bála?
Na začátku jsem to úplně odmítla. Nepřišlo mi, že bych to mohla zvládat. Ale časem mě Roman oslovil znovu, tak jsem se rozhoupala.
• Co bylo při vzniku projektu nebo na začátku Vaší cesty nejtěžší?
Zpočátku jsme pro přehlídky neměli žádné zázemí, vlastní prostor, techniku. Úplně na začátku jsem ani neměla mobil. Všechno se dělalo na koleně. Jakub Hulák z NIK Artama, který nám jezdil dělat lektora, říkal, že si s námi přijde jako ve filmovém muzikálu Jesus Christ Superstar. Jak do cizího města přijedeme dodávkou, vyskáčeme, vybalíme světla, postavíme scénu a začne divadlo. A nakonec zas vše zabalíme a odjedeme.
• Setkala jste se s pochybnostmi nebo nedůvěrou okolí? Jak jste na ně reagovala?
To si ani nevybavuji. Asi jsem spíš vnímala podporu.
• Byla chvíle, kdy jste uvažovala o tom, že svůj projekt vzdáte? Co Vás přimělo pokračovat?
O tom uvažuji pořád. Zodpovědnost za cokoli mě děsí, takže pořád koukám, jak se jí vyhnout. Ale během přehlídek je to vždy tak super, že si to zase rozmyslím.
O lidech
• Jak reagovala Vaše rodina a nejbližší okolí? Jak ovlivnila Vaše práce rodinný život?
Pro rodinu to nebylo nic nového, všichni znali prostředí amatérského divadla i lidi okolo něj. Maminka se amatérským divadelníkům věnovala i profesně, a také přehlídky dříve organizovala i porotovala. Takže to všichni brali dobře, rozuměli tomu, co dělám, a jaký to má význam.
• Kdo Vám na Vaší cestě nejvíce pomohl nebo Vás nejvíce podpořil?
Tak po mamince a Strejdě Dvořce přišli ještě Renata Vordová a Roman Černík. Ten mne navedl na různé cesty, po kterých kráčím dál.
• Co je pro Vás nejdůležitější při budování týmu a výběru spolupracovníků?
Názorové souznění a ochota hledat u problémů řešení.
O tom, co jste vytvořila
• Co Vás na Vaší práci dodnes nejvíce těší?
Na přehlídkách mě moc těší vidět soubory i jednotlivce, jak se proměňují v čase, rostou, moudří, experimentují, nepodléhají materialismu, vracejí se, jsou zajímaví… Při výuce na fakultě mám ráda okamžiky, kdy studentům najednou něco „dojde“ a já vidím, že u nich nastal posun, který si odnesou do své budoucí pedagogické praxe.
• Co považujete za největší přínos své práce pro Plzeň a její obyvatele?
Na pedagogické práci je krásné, že člověk ovlivňuje potenciálně spoustu lidí – nejen přímo studenty, ale nepřímo i všechny jejich budoucí žáky. Dramatická výchova jim dává nástroje, jak k žákům přistupovat s respektem a citlivě.
Přehlídky pak umožňují lidem sdílení vlastní tvorby s dalšími aktivními umělci, komunikaci o scénické práci, vřelé lidské setkání. A prošly jimi již docela masy. Masy obyvatel Plzně a Plzeňského kraje, jež si těmito setkáními rozšiřují obzory a tříbí vkus i dovednosti.
• Na co jste ve své práci nejvíce pyšná?
Na to, že to děláme dobře. Že k nám soubory i jednotlivci rádi jezdí.
O Vás
• Co jste díky své práci zjistila sama o sobě? Co Vás tato cesta naučila?
Uvědomila jsem si, že vlastně dobře funguji ve stresových situacích.
• Myslíte si, že Vaši cestu nějak ovlivnilo to, že jste žena? Pokud ano, jak?
Určitě, ale těžko si dovedu představit, co by bylo jinak, kdybych byla muž.
• Je dnes Váš projekt takový, jaký jste si ho na začátku představovala?
V průběhu let se přehlídky rozrostly mnohem víc, než jsem na začátku mohla odhadnout – a to mě moc těší!
Pohled do budoucna
• Jakou radu byste dala ženě nebo muži, kteří dnes stojí na začátku své vlastní cesty?
Když vás něco baví, dělejte to a nenechte se odradit, i když si budete muset prošlapat úplně novou, vlastní cestu.